Vtělení
Na Oscarech také měl „jenom“ nominace za ženský
herecký výkon a masky. Představitelka Bridget Jones, herečka nominovaná za muzikál Chicago (2003)
a oceněná za drama Návrat do Cold Mountain (2004),
byla před víc než patnácti lety absolutní hvězda.
Sama však zažila ústup ze slávy a v roce v roce 2014
si nechala plastickou operací natolik výrazně změnit
obličej, až si přestala být podobná. Podobnou věc si
dovolila snad jenom Jennifer Grey známá z Hříšného
tance, ale to byla podstatně menší hvězda. U Zellweger šlo i o únavu ze sebe samé, o jakousi potřebu
zapomenout na sebe a přeměnit se v jiného člověka,
nejenom herecky, ale změnit cosi ve svém základu.
Žijeme v době, kdy hvězdy mění účesy a odívání,
nechávají si dělat silikonová prsa nebo si do obličeje
vpichují botox, ale nechtějí vypadat v zásadě jinak,
jen uchovat cosi z mládí a drobnými změnami dokazovat, že neustrnuly. Renée Zellweger jako by řekla,
že nějaká část jejího života je u konce. Už nechtěla
být tou roztomilou dívkou od vedle. Pro třetí díl Bridget
Jones dokonce odmítla znovu přibrat.
S Judy začíná rozvíjet úplně novou dráhu, na
které se nebojí zhmotnit noční můru téměř všech hereček – stárnutí. Maska a paruky, které nosí, z ní navíc
dělají znovu výrazně jinou bytost a je velmi těžké říct,
kde končí Judy a kde začíná Renée. Prolnutí těch dvou
má v sobě něco až děsivého, je v tom totální odevzdání a popření identity. Typický malý oscarový film dává
vyniknout mrtvé i živé herečce a jeho posláním je nedat zapomenout na jednu ani na druhou. Zellweger je
přesná nejenom ve vzhledu, ale i gestech a hlase. Víc
než rok si při přípravě na roli přehrávala v kuse filmy
a písně Judy Garland. Podařilo se jí dosáhnout takové
11
míry imitace a splynutí, že nakonec všechny písně ve
filmu, včetně nejslavnější Somewhere Over The Rainbow z Čaroděje ze země Oz nazpívala sama.
Vnesla do nich při tom nikoli původní mladistvou
energii Judy Garland, ale především směsici křehkosti
a houževnatosti, která pro ni byla trademarkem. V hlase Garland bylo cosi pulzujícího, co umožnilo získat si
absolutní emoční kontakt s publikem. V písních – které si sama nepsala, ale osobitě je interpretovala – je
ukrytý smutek ze života uštědřujícího těžké rány. Není
v nich jen lehkost, ale i tíže, hlas se prolamuje pod
břemenem existenciální krize. I proto se na Judy Garland nechodilo jen jako na zpívající atrakci, ale byla
idolem mnoha lidí, kteří měli pocit, že v jejích písních
je něco víc, tím, jak se musí přemáhat, aby je učinila
optimistickými, ale někdy nedovede skrýt, že to činí
přes smutek.
Škatulka na celý život
Film jako celek je smutná, lehce monotónní podívaná. Hrdinka dělá chybu za chybou a vlastně žádné
její rozhodnutí není a nemůže být dobré. Vzdává se
dětí, aby mohla vydělávat peníze, zamiluje se do
mladšího muže, opíjí se před koncerty, spílá publiku, odmítá jíst, dere se tam, kde ji nechtějí, zpovídá
se, ale nepoučí se ani si neodlehčí. Autoři zdůrazňují
také to, že byla ikonou gay komunity, která se v té
době teprve ustavovala, krátce poté, co byla homosexualita dekriminalizována. Judy Garland coby vyvrhelka z Hollywoodu se klidně mohla cítit podobně
ostrakizovaná, ale právě proto, že nikdy nemusela
doopravdy bojovat o svou sexuální identitu a vždycky působila pouze jako slušné děvče a potom žena
smýkaná osudem mezi mnoha muži a pracemi, nebyla jí uzavřena divadelní pódia. Promítnout si pak do ní
mohl kdokoli, co chtěl.
Snímek zároveň na odumírání slávy Judy Garland postihuje to, že v 60. letech nastupovala už
úplně jiná populární kultura, která se vymykala dosavadním schématům, ustanoveným v Hollywoodu
či na Broadwayi. Krátce se tu zmíní Beatles, kteří si
na nové desce dovolují experimentovat, a padne nesmělý návrh, zda by s nimi Judy neměla také zkusit
něco nahrát a nazpívat. Je ale zjevné, že se to nikdy
nestane. Součástí posmutněle nostalgického kouzla
Judy Garland je i to, že jí nikdy nebylo dopřáno se
úplně lidsky a umělecky osvobodit, že zůstala zpívat
„pouze“ ve škatulce vytvořené v 30. letech. Od stěn
té škatulky se odráží zlomené smutné echo nenaplněných snů, ale ven prorazit nemůže. #
K U LT U R N Í S E R V I S
vzhled si vypěstovala poruchu příjmu potravy a alkoholismus. Brzy poté, co přestala být náctiletou
hvězdou a dostala trochu dospělé odvahy budovat
si kariéru po svém, získala pověst problémové osoby
a postupně se kolem ní vytvořila aura nespolehlivé
divy, což ji v 60. letech přivedlo po sérii rozvodů
k vážným finančním problémům.
Na rozdíl od většiny životopisných filmů, které
líčí vzestup, pobyt na výsluní a až v závěru pád, se
první biografický snímek o Judy Garland věnuje jenom poslednímu roku jejího života, kdy je už na dně,
od kterého se nedá odrazit. Scenárista Tom Edge má
za sebou knihu o komplikovaných vztazích Lovesick,
z níž vznikl jím produkovaný televizní seriál, a sám
napsal kriminální seriál C. B. Strike podle románů
J. K. Rowling. Režisér Rupert Goold zase udělal televizní film Král Charles III., o tom, co by se stalo, kdyby
zemřela královna Alžběta. Jména scenáristy a režiséra však v případě Judy blednou vedle představitelky
hlavní role, padesátileté Renée Zellweger. Tento film
jako by existoval jen díky ní a kvůli ní.