Vtělení

Na Oscarech také měl „jenom“ nominace za ženský

herecký výkon a  masky. Představitelka Bridget Jones, herečka nominovaná za muzikál Chicago (2003)

a oceněná za drama Návrat do Cold Mountain (2004),

byla před víc než patnácti lety absolutní hvězda.

Sama však zažila ústup ze slávy a v roce v roce 2014

si nechala plastickou operací natolik výrazně změnit

obličej, až si přestala být podobná. Podobnou věc si

dovolila snad jenom Jennifer Grey známá z Hříšného

tance, ale to byla podstatně menší hvězda. U Zellweger šlo i  o  únavu ze sebe samé, o  jakousi potřebu

zapomenout na sebe a přeměnit se v jiného člověka,

nejenom herecky, ale změnit cosi ve svém základu.

Žijeme v  době, kdy hvězdy mění účesy a  odívání,

nechávají si dělat silikonová prsa nebo si do obličeje

vpichují botox, ale nechtějí vypadat v  zásadě jinak,

jen uchovat cosi z mládí a drobnými změnami dokazovat, že neustrnuly. Renée Zellweger jako by řekla,

že nějaká část jejího života je u  konce. Už nechtěla

být tou roztomilou dívkou od vedle. Pro třetí díl Bridget

Jones dokonce odmítla znovu přibrat.

S  Judy začíná rozvíjet úplně novou dráhu, na

které se nebojí zhmotnit noční můru téměř všech hereček – stárnutí. Maska a paruky, které nosí, z ní navíc

dělají znovu výrazně jinou bytost a je velmi těžké říct,

kde končí Judy a kde začíná Renée. Prolnutí těch dvou

má v sobě něco až děsivého, je v tom totální odevzdání a popření identity. Typický malý oscarový film dává

vyniknout mrtvé i živé herečce a jeho posláním je nedat zapomenout na jednu ani na druhou. Zellweger je

přesná nejenom ve vzhledu, ale i gestech a hlase. Víc

než rok si při přípravě na roli přehrávala v kuse filmy

a písně Judy Garland. Podařilo se jí dosáhnout takové

11

míry imitace a splynutí, že nakonec všechny písně ve

filmu, včetně nejslavnější Somewhere Over The Rainbow z Čaroděje ze země Oz nazpívala sama.

Vnesla do nich při tom nikoli původní mladistvou

energii Judy Garland, ale především směsici křehkosti

a houževnatosti, která pro ni byla trademarkem. V hlase Garland bylo cosi pulzujícího, co umožnilo získat si

absolutní emoční kontakt s publikem. V písních – které si sama nepsala, ale osobitě je interpretovala – je

ukrytý smutek ze života uštědřujícího těžké rány. Není

v  nich jen lehkost, ale i  tíže, hlas se prolamuje pod

břemenem existenciální krize. I proto se na Judy Garland nechodilo jen jako na zpívající atrakci, ale byla

idolem mnoha lidí, kteří měli pocit, že v jejích písních

je něco víc, tím, jak se musí přemáhat, aby je učinila

optimistickými, ale někdy nedovede skrýt, že to činí

přes smutek.

Škatulka na celý život

Film jako celek je smutná, lehce monotónní podívaná. Hrdinka dělá chybu za chybou a  vlastně žádné

její rozhodnutí není a nemůže být dobré. Vzdává se

dětí, aby mohla vydělávat peníze, zamiluje se do

mladšího muže, opíjí se před koncerty, spílá publiku, odmítá jíst, dere se tam, kde ji nechtějí, zpovídá

se, ale nepoučí se ani si neodlehčí. Autoři zdůrazňují

také to, že byla ikonou gay komunity, která se v  té

době teprve ustavovala, krátce poté, co byla homosexualita dekriminalizována. Judy Garland coby vyvrhelka z Hollywoodu se klidně mohla cítit podobně

ostrakizovaná, ale právě proto, že nikdy nemusela

doopravdy bojovat o svou sexuální identitu a vždycky působila pouze jako slušné děvče a potom žena

smýkaná osudem mezi mnoha muži a pracemi, nebyla jí uzavřena divadelní pódia. Promítnout si pak do ní

mohl kdokoli, co chtěl.

Snímek zároveň na odumírání slávy Judy Garland postihuje to, že v  60. letech nastupovala už

úplně jiná populární kultura, která se vymykala dosavadním schématům, ustanoveným v  Hollywoodu

či na Broadwayi. Krátce se tu zmíní Beatles, kteří si

na nové desce dovolují experimentovat, a padne nesmělý návrh, zda by s nimi Judy neměla také zkusit

něco nahrát a nazpívat. Je ale zjevné, že se to nikdy

nestane. Součástí posmutněle nostalgického kouzla

Judy Garland je i to, že jí nikdy nebylo dopřáno se

úplně lidsky a umělecky osvobodit, že zůstala zpívat

„pouze“ ve škatulce vytvořené v 30. letech. Od stěn

té škatulky se odráží zlomené smutné echo nenaplněných snů, ale ven prorazit nemůže. #

K U LT U R N Í S E R V I S

vzhled si vypěstovala poruchu příjmu potravy a  alkoholismus. Brzy poté, co přestala být náctiletou

hvězdou a  dostala trochu dospělé odvahy budovat

si kariéru po svém, získala pověst problémové osoby

a  postupně se kolem ní vytvořila aura nespolehlivé

divy, což ji v  60. letech přivedlo po sérii rozvodů

k vážným finančním problémům.

Na rozdíl od většiny životopisných filmů, které

líčí vzestup, pobyt na výsluní a  až v  závěru pád, se

první biografický snímek o  Judy Garland věnuje jenom poslednímu roku jejího života, kdy je už na dně,

od kterého se nedá odrazit. Scenárista Tom Edge má

za sebou knihu o komplikovaných vztazích Lovesick,

z  níž vznikl jím produkovaný televizní seriál, a  sám

napsal kriminální seriál C. B. Strike podle románů

J. K. Rowling. Režisér Rupert Goold zase udělal televizní film Král Charles III., o tom, co by se stalo, kdyby

zemřela královna Alžběta. Jména scenáristy a režiséra však v případě Judy blednou vedle představitelky

hlavní role, padesátileté Renée Zellweger. Tento film

jako by existoval jen díky ní a kvůli ní.