Na Betonce 114/2,
raha 5 – Radotín
www.musa-restaurant.cz
Hodnocení:
50 %
K
dyž po příchodu do restaurace
nejdřív zaujme nabídka slušivých
sportovních bund, člověka to
zmate. Nejistota zůstává i po odchodu.
Restaurace Musa v Radotíně totiž sama
neví, jestli má ambice být bistrem pro
cyklisty, nebo restaurací, kam budou
s chutí vyrážet i lidé preferující klidnější
aktivity. Třeba jídlo.
Promyšlené bistro pro žíznivé
milovníky barevných dresů by přitom
dávalo smysl. Musa totiž sdílí prostor
nově zrekonstruované Vindyšovy továrny z roku 1910 s vyhlášenou prodejnou
lyží a kol. Ta se sem přestěhovala vloni
v létě, restaurace přibyla na podzim.
Na webu se hlásí k tradici prvorepublikových výletních restaurací a připomíná nedaleké údolí Berounky. Co
víc, pět minut od restaurace staví vlaky
směřující z Prahy na Beroun. Cyklistův
sen. A jelikož za oběma podniky stojí
stejní majitelé, nechali mezi restaurací
a obchodem průchod, skrze který může
člověk, než ho usadí, zkontrolovat nejnovější sportovní trendy.
Až se jeden při čekání na obsluhu
skoro stydí, že mu pod tričkem nestékají
čůrky potu. Zvlášť když napříč restaurací prochází chlapík s pumpičkou, který –
jak se ukáže – nás nejde usadit, ale míří
právě do obchodu. Prý je to koncept,
píše na jedné z recenzních online sítí
majitelka. Jakkoliv jsem dalek přesvědčení, že díky označení „koncept“ každý
nápad nabude smyslu, jsem ochotný přistoupit na mnohé.
Maso, krém a stereotyp
Usazeni jsme ovšem do prostoru, který
až na povinný bicykl na zdi potem rozhodně nevoní. Naopak by rád navodil
atmosféru známou z industriálních hip
podniků vyrůstajících v polovině minulé
dekády. Dřevo, obnažené zdi, obnažené kabely, obnažené žárovky. Neonová
loga nad dveře se prý těmto podnikům
při odběru určitého množství kabelu dávají zdarma, mají ho tedy i tady.
RECENZE
MUSA
R E S TAU R A N T
Jako by tu chtěli „výletníky z centra“
odměnit za námahu spojenou s cestou
pobytem v jejich přirozeném prostředí. Snaží se proto být trochu trendy,
ale zase ne moc, aby to někoho nevystrašilo. Výsledný kompromis neurazí.
Zároveň je zcela mimo čas a prostor
podobně jako místní hudba, která zní
jako Coldplay na lehkých antidepresivech. Když už výletník vyrazí skutečně za jídlem a posezením, a to by tady
očividně chtěli, rád by něco svébytnějšího. Unifikace je zvlášť škoda, protože bývalá tovární hala nabízí opravdu
štědrý prostor.
Bezčasím a snahou neurazit jsou
prodchnuta i jídla z večerní nabídky,
kterou připravil Tomáš Mezera, bývalý
šéfkuchař jedné z poboček La Bottega.
Karta je takřka kompletně postavená
na osvědčené kombinaci zeleninový
krém & maso. Jejich setkání ovšem navozuje stejný dojem, jako když v kavárně narazíte na známého, se kterým sice
tušíte potenciál rozhovoru, ale nakonec
si stejně nemáte co říct. Chvilku posedíte, prohodíte pár slov, nic z toho ale
nevyroste.
Plastová síťka v peci
To platí pro topinamburový krém s konfitovanou kachnou i pro mnohem nadějnější křupavou zvěřinovou kroketu. Ta
je uvelebena na velmi podobném, jen
o trochu sladším krému z černého kořene. I v jejím případě ale ústa naplněná
silnou tučnou chutí lapají po něčem, co
by jim odlehčilo. Píchlo, pobavilo, mrklo.
Libečková majonéza na tento úkol nemá
dost odhodlání a fermentovaná ředkvička končí, jak se to roztomile zrůžovělé
zelenině při průměrném kvašení stává:
více než kyselé křupnutí připomene
chuť dětské žvýkačky.
Člověk si tak řekne, že fotky na
sítích dnes umí každý, provinil se tedy
v první řadě očekáváním. Jenže pak
přijde nešťastný presovaný vepřový
bok s krupkami. Ty je v jejich pružnosti
radost žvýkat, dokud se ale do sousta
nepřiplete další krém. Tenhle z pečeného česneku maličko chutná, jako by
117
někdo hodil palici do pece i s plastovou síťkou. Bůček tady hraje až druhé
housle. Jeho plátky jsou sice až obdivuhodně měkké, jenomže co na tom,
když není více dochucený. Křupavý
popcorn z vepřových kůží celkový dojem zvrátit nedokáže.
Rozhodnost se cení
Napříč večerem se nám dostane pramálo chuťových překvapení. Třeba takové
králičí ragú s bramborovými gnocchi,
hnědým máslem a pecorinem připomene ze všeho nejvíc chuť dětských
přesnídávek. To je naprosto v pořádku,
jenomže i výrobci příkrmů mají v lecčem větší odvahu, když králíka spojí
třeba s fenyklem. Nejvíc radosti nám
tak v Muse udělaly ravioli ze žluté řepy
se smaženým zeleným pepřem, jejichž
náplň budiž dalším důrazným argumentem pro víc máty v kuchyni. Ostatní jídla ale spolehlivě míří do cílové stanice slanost, aniž by někde zastavovala
nebo se alespoň člověk mohl cestou
kochat z okýnka.
Kdo ovšem přijde s otlačenými
hýžděmi ze sedla bicyklu, tomu se bude
dobře kochat u moc pěkně načepované
Plzně. V létě dokonce u přistaveného
dřevěného vagonu, ze kterého bude
bar. Tam bude jistě radost posedět, poslouchat cinkot přejezdu a pozorovat
City Elephanty.
Do té doby jde ale o podnik na periferii, který je zbytečně nesmělý, nerozhodný a v lecčem má zpoždění. Nevadí.
Jednak Musu jistě ocení místní, jednak
tu jsou stále kola. V cyklistech tady mají
ostatně už dnes početnou základnu. Zatímco jsme večeřeli, ve vedlejší místnosti se přednášelo o zásadách správného
servisu. Lidí tam bylo jednou tolik než
v restauraci. #