Na Betonce 114/2,

raha 5 – Radotín

www.musa-restaurant.cz

Hodnocení:

50 %

K

dyž po příchodu do restaurace

nejdřív zaujme nabídka slušivých

sportovních bund, člověka to

zmate. Nejistota zůstává i  po odchodu.

Restaurace Musa v Radotíně totiž sama

neví, jestli má ambice být bistrem pro

cyklisty, nebo restaurací, kam budou

s chutí vyrážet i lidé preferující klidnější

aktivity. Třeba jídlo.

Promyšlené bistro pro žíznivé

milovníky barevných dresů by přitom

dávalo smysl. Musa totiž sdílí prostor

nově zrekonstruované Vindyšovy továrny z  roku 1910 s  vyhlášenou prodejnou

lyží a  kol. Ta se sem přestěhovala vloni

v létě, restaurace přibyla na podzim.

Na webu se hlásí k tradici prvorepublikových výletních restaurací a  připomíná nedaleké údolí Berounky. Co

víc, pět minut od restaurace staví vlaky

směřující z  Prahy na Beroun. Cyklistův

sen. A  jelikož za oběma podniky stojí

stejní majitelé, nechali mezi restaurací

a obchodem průchod, skrze který může

člověk, než ho usadí, zkontrolovat nejnovější sportovní trendy.

Až se jeden při čekání na obsluhu

skoro stydí, že mu pod tričkem nestékají

čůrky potu. Zvlášť když napříč restaurací prochází chlapík s pumpičkou, který –

jak se ukáže – nás nejde usadit, ale míří

právě do obchodu. Prý je to koncept,

píše na jedné z  recenzních online sítí

majitelka. Jakkoliv jsem dalek přesvědčení, že díky označení „koncept“ každý

nápad nabude smyslu, jsem ochotný přistoupit na mnohé.

Maso, krém a stereotyp

Usazeni jsme ovšem do prostoru, který

až na povinný bicykl na zdi potem rozhodně nevoní. Naopak by rád navodil

atmosféru známou z  industriálních hip

podniků vyrůstajících v polovině minulé

dekády. Dřevo, obnažené zdi, obnažené kabely, obnažené žárovky. Neonová

loga nad dveře se prý těmto podnikům

při odběru určitého množství kabelu dávají zdarma, mají ho tedy i tady.

RECENZE

MUSA

R E S TAU R A N T

Jako by tu chtěli „výletníky z  centra“

odměnit za námahu spojenou s cestou

pobytem v  jejich přirozeném prostředí. Snaží se proto být trochu trendy,

ale zase ne moc, aby to někoho nevystrašilo. Výsledný kompromis neurazí.

Zároveň je zcela mimo čas a  prostor

podobně jako místní hudba, která zní

jako Coldplay na lehkých antidepresivech. Když už výletník vyrazí skutečně za jídlem a posezením, a to by tady

očividně chtěli, rád by něco svébytnějšího. Unifikace je zvlášť škoda, protože bývalá tovární hala nabízí opravdu

štědrý prostor.

Bezčasím a  snahou neurazit jsou

prodchnuta i  jídla z  večerní nabídky,

kterou připravil Tomáš Mezera, bývalý

šéfkuchař jedné z poboček La Bottega.

Karta je takřka kompletně postavená

na osvědčené kombinaci zeleninový

krém & maso. Jejich setkání ovšem navozuje stejný dojem, jako když v kavárně narazíte na známého, se kterým sice

tušíte potenciál rozhovoru, ale nakonec

si stejně nemáte co říct. Chvilku posedíte, prohodíte pár slov, nic z  toho ale

nevyroste.

Plastová síťka v peci

To platí pro topinamburový krém s konfitovanou kachnou i pro mnohem nadějnější křupavou zvěřinovou kroketu. Ta

je uvelebena na velmi podobném, jen

o  trochu sladším krému z  černého kořene. I v jejím případě ale ústa naplněná

silnou tučnou chutí lapají po něčem, co

by jim odlehčilo. Píchlo, pobavilo, mrklo.

Libečková majonéza na tento úkol nemá

dost odhodlání a fermentovaná ředkvička končí, jak se to roztomile zrůžovělé

zelenině při průměrném kvašení stává:

více než kyselé křupnutí připomene

chuť dětské žvýkačky.

Člověk si tak řekne, že fotky na

sítích dnes umí každý, provinil se tedy

v  první řadě očekáváním. Jenže pak

přijde nešťastný presovaný vepřový

bok s krupkami. Ty je v jejich pružnosti

radost žvýkat, dokud se ale do sousta

nepřiplete další krém. Tenhle z  pečeného česneku maličko chutná, jako by

117

někdo hodil palici do pece i  s  plastovou síťkou. Bůček tady hraje až druhé

housle. Jeho plátky jsou sice až obdivuhodně měkké, jenomže co na tom,

když není více dochucený. Křupavý

popcorn z vepřových kůží celkový dojem zvrátit nedokáže.

Rozhodnost se cení

Napříč večerem se nám dostane pramálo chuťových překvapení. Třeba takové

králičí ragú s  bramborovými  gnocchi,

hnědým máslem a  pecorinem připomene ze všeho nejvíc chuť dětských

přesnídávek. To je naprosto v pořádku,

jenomže i  výrobci příkrmů mají v  lecčem větší odvahu, když králíka spojí

třeba s  fenyklem. Nejvíc radosti nám

tak v Muse udělaly ravioli ze žluté řepy

se smaženým zeleným pepřem, jejichž

náplň budiž dalším důrazným argumentem pro víc máty v kuchyni. Ostatní jídla ale spolehlivě míří do cílové stanice slanost, aniž by někde zastavovala

nebo se alespoň člověk mohl cestou

kochat z okýnka.

Kdo ovšem přijde s  otlačenými

hýžděmi ze sedla bicyklu, tomu se bude

dobře kochat u moc pěkně načepované

Plzně. V  létě dokonce u  přistaveného

dřevěného vagonu, ze kterého bude

bar. Tam bude jistě radost posedět, poslouchat cinkot přejezdu a  pozorovat

City Elephanty.

Do té doby jde ale o podnik na periferii, který je zbytečně nesmělý, nerozhodný a v lecčem má zpoždění. Nevadí.

Jednak Musu jistě ocení místní, jednak

tu jsou stále kola. V cyklistech tady mají

ostatně už dnes početnou základnu. Zatímco jsme večeřeli, ve vedlejší místnosti se přednášelo o  zásadách správného

servisu. Lidí tam bylo jednou tolik než

v restauraci. #