N

a cestách se zákazníky tráví

energická blondýnka víc než

čtvrtinu z  každého roku. Jejími

klienty jsou nejlepší zaměstnanci a obchodní partneři velkých firem – finančních, komunikačních, softwarových…

– a čím dál víc taky úspěšné start-upy,

které odměňují totální nasazení svých

týmů. „Dovolenou na míru ale postavíme každému, kdo se nám ozve,“ zakončí výčet Petra.

Adrenalin

Na první pohled vypadá její práce – Petra je spolumajitelkou agentury specializované na zájezdy na míru pro větší skupiny a  firemní zákazníky – jako totální

dream job. Kdo ale vidí jen jachty, safari,

adrenalin a exotiku, ten se šeredně plete. Tedy až na adrenalin, toho si Petra

užije tolik, že by to běžného smrtelníka poslalo do kolen. Nebo na jednotku

intenzivní péče. „Když jsme s  klienty

v zahraničí, spím maximálně dvě tři hodiny denně. A když něco neklapne, občas ani to ne. Když se jednomu člověku

něco stane, a něco se děje skoro pořád,

nesmějí ostatní nic poznat…“ Zlomené

nohy, ztracené pasy, otravy jídlem, ale

třeba i  nemístné poznámky nebo nerespektování lokálních tradic… Na to

poslední je Petra zvlášť citlivá. „Když

letíme do Ománu, neexistuje, aby se

někdo procházel v minikraťasech nebo

se opíjel… Do buddhistického chrámu

ve Vietnamu se prostě chodí bez bot.

Pravidla určují místní a  my je musíme respektovat. Pokud ne, je na mně,

abych to napravila.“ A pak je tu ale ještě

jedna sada problémů. Ty, co stranou od

ostatních nevyřešíte… Třeba když vám

déšť spláchne stanový tábor v  horách

nebo začnou stávkovat zaměstnanci letecké společnosti. „Vždycky to nakonec

dopadne. Mám spoustu zkušeností. Let

domů ale pokaždé prospím úplně celý.“

Zkrátka i  tahle profese má svá

pro a proti, a abyste v ní dokázali uspět,

musíte ji milovat a  brát se vším všudy.

„Mám malou dceru, proto se snažím

i v sezoně být aspoň dva týdny z měsíce

doma. Někdy se to povede, někdy ne.

Záleží na klientech.“ Pracovní vytížení

navíc návratem do Česka nekončí. Mailů k vyřízení a schůzek k oběhnutí na ni

po přistání pokaždé čeká spousta…

Něco za něco

Ptám se Petry, co jí pomáhá se nezbláznit? „Pokaždé si říkám, že další rok

malinko zpomalím, jenže pak se firmě

začne dařit zas o něco víc a mě to pohltí. Největší pochybnosti jsem měla,

když jsem se po roce od porodu vracela

do práce naplno. S postupem času jsem

si ale všechno srovnala a uvědomila si,

že čím déle jsem pryč, tím intenzivněji

se pak věnuju dceři. Když jsem s ní, tak

jsem opravdu s ní. Chodíme do divadla,

sportujeme... Žádný mobil, žádný tablet, jen my dvě. V šesti letech už chápe,

že s  prací létám po světě, a  že i  když

jsem v  Praze, nedorazím v  půl čtvrté,“

popisuje Petra. A upřímně dodává, že je

výhoda, že mají takový systém nastavený od malička.

Stejně jako je cestovatelka máma,

chce být jednou cestovatelkou i  její

dcera. Chtěla by to i  Petra? „Záleží

na její povaze. Když nebude chtít prošvihnout svatbu nejlepší kamarádky,

tunu narozeninových oslav nebo promoci sestry, neřeknu ani popel. Tahle

práce je něco za něco.“ Petra ví, o čem

mluví. Když je sama na cestách, kamarádi chápou a máma s tátou pomáhají.

„Abych mohla dělat tuhle práci, je potřeba mít jistou dávku sobectví. Já ji

mám,“ přiznává Petra.

Na tripu

K  cestování ji oklikou přivedla láska

k  historii, kterou společně s  dějinami umění vystudovala. Jenže, co dělat

v  Česku se dvěma tituly a  toulavými

botami? A tak sbalila kufr a odstěhovala

se do Portugalska, kde začala provádět

zahraniční turisty. „Brzy jsem pochopi-

131

la, že pracovat pro někoho mě nebaví,

a rozjela vlastní byznys. Vozila jsem firemní turisty do portugalsky mluvících

zemí.“ Dařilo se. Na tripech se navíc

seznámila s  Jiřím Brožkem, majitelem

Incentive Travel. Debaty o  cestování

a podnikání, které spolu vedli, nakonec

vyústily v nabídku stát se spolumajitelkou firmy. Přijala ráda.

Zajímá mě, jak se vymýšlí zájezd

bez katalogů a charterových letů, když

všichni všechno viděli. „Dneska lidem

udělá mnohem větší radost, když je

vezmete na místa, kde musejí vystoupit ze své komfortní zóny. Pokud někdo touží po all-inclusive v  Turecku,

umíme i to, ale neděláme to rádi. Já se

raději snažím klienta přemluvit, aby

pro čtyřicet lidí za stejné peníze zaplatil cestu do Maroka, kde se snoubí

kolonialismus s  islámem, na Zanzibar

nebo do Namibie. Nádherná je ale třeba i  Brazílie na jih od Ria de Janeira.

A  Japonsko… První den jsou všichni

zakřiknutí, pak ale začnou objevovat.

Roky pak vzpomínají, jaké to bylo.

Když necestuje s  klienty, cestuje

sama nebo s  dcerou. Doma nevydrží.

Létá do míst, kam by své klienty zatím

nevzala. Hledá a zkouší. „Takže vlastně

zase pracuju,“ směje se. Ale zároveň

dodává, že si tyhle cesty opravdu užívá. Je něco jiného starat se o  padesát

nebo sedmdesát lidí a sama se toulat po

kambodžském vnitrozemí. „Cestování

je droga. Vím to, ale já nic klidnějšího

dělat nedokážu.“ #

CESTOVÁNÍ

TEXT

MARTIN VLNAS