Heroine

Mám ráda

fotbal.

A vy můžete

taky

Čas od času si jdu večer do ledničky pro pivo,

obleču si dres, lehnu si k počítači a pustím si

fotbal. A ne, nejsem chlap. Jen fotbal zkrátka

k mému životu odmala patří a nikdy mi na tom

nepřišlo nic divného. Mému okolí ano (ahoj,

mami), ale stejně si myslím, že tuhle lásku

v sobě může objevit každá z nás.

TEXT MARTINA FOJTŮ

o míče se kope před luxusní vilou,

na sídlišti na východě Slovenska, na

brazilské pláži i v africkém slumu.

Fotbal je univerzální dorozumívací prostředek. Když lidi nevědí, kde je vlastně

Česko, stačí zmínit jména jako Nedvěd,

Čech nebo Rosický a země se jim hned

zhmotní před očima. Jen tedy nemá charakter konkrétně ohraničeného prostoru,

ale parádního gólu nebo brankářského

zákroku.

Někdy na vysoké jsem se ségrou letěla na výlet do Milána. Hned, když jsme

to vymyslely, mi začala v hlavě šrotovat myšlenka, že by bylo skvělé spojit to

i s dalším novým zážitkem: podívat se poprvé živě na velký fotbal. Na milánském

San Siru se ten víkend hrál rizikový zápas

Interu Milán s AS Řím a já vůbec netušila, jak na něj sehnat lístky. Naštěstí jsme

hned na letišti potkaly partu kluků, kteří

na něj mířili taky a pomohli nám.

Když paní na pokladně zahlásila něco

jako 1500 v českých za kus, hned ve mně

hrklo, že tohle jim sestra za fotbalový zá-

pas nedá. Ale i ji tehdy dostala atmosféra

kolem stadionu, kde se štosovaly hodiny

před utkáním tisíce lidí. A nikdy toho nelitovala. Jako cizinci, co přišli na poslední

chvíli, jsme samozřejmě nafasovali vstupenky do nejvyšších míst stadionu, takže dostat se k sedadlům bylo skoro jako

stoupat na Eiffelovku. San Siro je navíc

postavené tak, že když člověk prochází

nahoru, nevidí na hrací plochu.

O to větší je pak mrazení, když shlédne dolů. Dodnes si pamatuju, jak jsme se

poprvé zahleděly na hrací plochu obstoupenou asi šedesáti tisícovkami lidí. Stadion

díky svému tvaru drží zvuk, takže člověk

celou dobu sedí v neuvěřitelném hukotu.

Seděly jsme s očima dokořán a koukaly na

přelévající se masy lidí, choreografie fanoušků a jejich reakce na dění na hřišti.

Od té doby jsem takhle viděla stadionů spoustu, hlavně v Německu. Z každého mi zůstávají vzpomínky na desítky

minut před zápasem, kdy lidi na parkovištích roztahují grily a povídají si mezi

sebou nebo jen tak klábosí s pivem a cur-