Heroine

je možné a příhodné charakterizovat, případně sledovat, kdo se s jakým úspěchem

umí vydávat za toho druhého.

Vždycky, když vidím výsledek podobného bádání, nutí mě to přemýšlet

o charakteristikách tzv. mužského psaní

a tzv. mužských spisovatelích. Samozřejmě je to úplná hloupost, ale zkusme si říci,

jak by tedy mohl vypadat ideální mužský

román, přičemž prosím vnímavé génie

typu Michaela Cunninghama (a spoustu

dalších mužů, kteří píšou tak, že se naše

ženská srdce svírají a naše ženské mozky

dostávají báječně zabrat), aby mi odpustili:

Místo: Stalingrad. Doba: druhá světová válka. Hrdina: statečný. Padouch:

proradný. Mrtví: všude a na cucky. Tanky:

vybuchují po zásahu do čelního pancíře.

Vesmírné koráby: přítomny, ale nejvýš

jeden, toto je seriózní literatura. Sex: zasloužený. Vedlejší hrdinky: nedůležité, ale

na sex vyhovující. Informace o rodinném

stavu: podružné. Doplňkové informace

provázející děj v místech, kdy se neobléhá ani nestřílí: vědecké povahy. Charakter

líčení: autor nevynechá jediný architektonický prvek, přestože čtenář neví jistě,

nachází-li se s hrdinou na záchodku, či

v salonku. Autor dále nevynechá jediné

sériové číslo ani ničivou sílu střely, je-li

možno s ní rozšlehat mozek do koktajlu.

Emocionální účin děje na hlavního hrdinu: nulový, nejvýš si připálí cigaretu. Je-li

starší a zkušenější, osouloží první kolemjdoucí ženu a ještě v průběhu aktu se pokusí přijít na to, proč to vlastně dělá, když

to s ním nic nedělá. Pak dojde k závěru, že

ho to nebaví a že to věděl předem. Konec:

dvojznačný. Je-li to moderně uvažující autor, celá Evropa je podle jeho skromného

odhadu v pytli. Protože islám.

Mno. Jak říkám, pánové, omlouvám

se vám, opravdu vás čtu, miluji vás a o tom,

jak stereotypně a blbě byste mohli psát,

jsem nikdy nepřemýšlela. Až doteď. Protože mi neustále někdo předkládá, jak

píšou ženy, a tím z nich dělá „nositelky

obecných kvalit svého pokolení“, a nikoliv nositelky tvůrčího potenciálu, který je

daný lidstvu jako celku.

Před pár dny jsem své přátele vyzvala k tomu, aby mi doporučili jména

autorek čili žen, z nichž některé by zvládly

obsloužit přinejmenším část obsahu parodovaného v sekci „mužská literatura“. Nebylo žádným překvapením, že kamarádi

i vzdálenější známí dokázali přijít se jmény

spisovatelek, které ve svých knihách dokázaly zbudovat paralelní světy, v nichž se

střílí, zkonstruovat zločiny s potoky krve,

vystavět utopie na idejích, z nichž jde hrůza, vylíčit, jak to chodí ve válce nebo třeba

v posteli. Zatím sice pořád čekám na jméno autorky, která se věnovala či věnuje obléhání Stalingradu, ale kategorii „sovětský

člověk“ už dávno uspokojivě obsadila nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku

2015 Světlana Alexijevič.

Co všechno žena nemá

V souvislosti s údivem nad kvalitami ženského psaní se hodí zmínit ještě jinou

škálu předsudků, které budou dlouho

mít vliv na to, bude-li existovat literatura

jako projev univerzální kreativity, anebo ji

budeme dělit do subkategorií, které nám

umožní zacházet s autorkami jako s více

nebo méně talentovanými zvířátky.

Jde o stereotypy o tom, že ženy nejsou vtipné. A pokud jsou vtipné, nejsou

atraktivní, což do značné míry vysvětluje,

proč musejí být vtipné. Předsudky o tom,

že nemají žádné „vážné“ zájmy kromě

mezilidských vztahů. Nedokážou se soustředit na jedno téma. Nemají technický

talent a je jim cizí vědecká metoda. Nejsou „vypsané“, protože muži jako pokolení „vypsaní“ jsou. Nedokážou dát své

tvorbě prioritu a pak si ji obhájit – často

samy před sebou. Nemají holt dost vůle

k tomu, aby jako americká spisovatelka

Toni Morrison vstávaly před rozbřeskem,

protože pak se probere celá domácnost

a ony se nedokážou vzdát iracionální potřeby postarat se o rodinu. Jednoduše řečeno, nemají dost odvahy zašívat se jako

Karl Marx v knihovně, zatímco jeho manželka sedí doma a přemýšlí, z čeho dětem

uvaří večeři.

Sluší se podotknout, že i já jsem část

života strávila pod dojmem, že některé

z těch pomluv by mohly platit. Třeba když

mi jeden výjimečný pán pochválil můj

„mužský mozek“, protože jsem prý „analytický typ“, což „jiné ženy nebývají“. Polichotilo mi to, co by ne. Jenže pak jsem si,

ještě relativně mladá, přečetla první knihu

od Margaret Atwood a hlavou mi blesklo

toto. Cituji se v původním, necenzurovaném znění:

„Ty vole. Ta je chytrá. Ona není chytřejší než ženské. Ona je chytřejší než

všichni.“ A je klid. #