Heroine
je možné a příhodné charakterizovat, případně sledovat, kdo se s jakým úspěchem
umí vydávat za toho druhého.
Vždycky, když vidím výsledek podobného bádání, nutí mě to přemýšlet
o charakteristikách tzv. mužského psaní
a tzv. mužských spisovatelích. Samozřejmě je to úplná hloupost, ale zkusme si říci,
jak by tedy mohl vypadat ideální mužský
román, přičemž prosím vnímavé génie
typu Michaela Cunninghama (a spoustu
dalších mužů, kteří píšou tak, že se naše
ženská srdce svírají a naše ženské mozky
dostávají báječně zabrat), aby mi odpustili:
Místo: Stalingrad. Doba: druhá světová válka. Hrdina: statečný. Padouch:
proradný. Mrtví: všude a na cucky. Tanky:
vybuchují po zásahu do čelního pancíře.
Vesmírné koráby: přítomny, ale nejvýš
jeden, toto je seriózní literatura. Sex: zasloužený. Vedlejší hrdinky: nedůležité, ale
na sex vyhovující. Informace o rodinném
stavu: podružné. Doplňkové informace
provázející děj v místech, kdy se neobléhá ani nestřílí: vědecké povahy. Charakter
líčení: autor nevynechá jediný architektonický prvek, přestože čtenář neví jistě,
nachází-li se s hrdinou na záchodku, či
v salonku. Autor dále nevynechá jediné
sériové číslo ani ničivou sílu střely, je-li
možno s ní rozšlehat mozek do koktajlu.
Emocionální účin děje na hlavního hrdinu: nulový, nejvýš si připálí cigaretu. Je-li
starší a zkušenější, osouloží první kolemjdoucí ženu a ještě v průběhu aktu se pokusí přijít na to, proč to vlastně dělá, když
to s ním nic nedělá. Pak dojde k závěru, že
ho to nebaví a že to věděl předem. Konec:
dvojznačný. Je-li to moderně uvažující autor, celá Evropa je podle jeho skromného
odhadu v pytli. Protože islám.
Mno. Jak říkám, pánové, omlouvám
se vám, opravdu vás čtu, miluji vás a o tom,
jak stereotypně a blbě byste mohli psát,
jsem nikdy nepřemýšlela. Až doteď. Protože mi neustále někdo předkládá, jak
píšou ženy, a tím z nich dělá „nositelky
obecných kvalit svého pokolení“, a nikoliv nositelky tvůrčího potenciálu, který je
daný lidstvu jako celku.
Před pár dny jsem své přátele vyzvala k tomu, aby mi doporučili jména
autorek čili žen, z nichž některé by zvládly
obsloužit přinejmenším část obsahu parodovaného v sekci „mužská literatura“. Nebylo žádným překvapením, že kamarádi
i vzdálenější známí dokázali přijít se jmény
spisovatelek, které ve svých knihách dokázaly zbudovat paralelní světy, v nichž se
střílí, zkonstruovat zločiny s potoky krve,
vystavět utopie na idejích, z nichž jde hrůza, vylíčit, jak to chodí ve válce nebo třeba
v posteli. Zatím sice pořád čekám na jméno autorky, která se věnovala či věnuje obléhání Stalingradu, ale kategorii „sovětský
člověk“ už dávno uspokojivě obsadila nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku
2015 Světlana Alexijevič.
Co všechno žena nemá
V souvislosti s údivem nad kvalitami ženského psaní se hodí zmínit ještě jinou
škálu předsudků, které budou dlouho
mít vliv na to, bude-li existovat literatura
jako projev univerzální kreativity, anebo ji
budeme dělit do subkategorií, které nám
umožní zacházet s autorkami jako s více
nebo méně talentovanými zvířátky.
Jde o stereotypy o tom, že ženy nejsou vtipné. A pokud jsou vtipné, nejsou
atraktivní, což do značné míry vysvětluje,
proč musejí být vtipné. Předsudky o tom,
že nemají žádné „vážné“ zájmy kromě
mezilidských vztahů. Nedokážou se soustředit na jedno téma. Nemají technický
talent a je jim cizí vědecká metoda. Nejsou „vypsané“, protože muži jako pokolení „vypsaní“ jsou. Nedokážou dát své
tvorbě prioritu a pak si ji obhájit – často
samy před sebou. Nemají holt dost vůle
k tomu, aby jako americká spisovatelka
Toni Morrison vstávaly před rozbřeskem,
protože pak se probere celá domácnost
a ony se nedokážou vzdát iracionální potřeby postarat se o rodinu. Jednoduše řečeno, nemají dost odvahy zašívat se jako
Karl Marx v knihovně, zatímco jeho manželka sedí doma a přemýšlí, z čeho dětem
uvaří večeři.
Sluší se podotknout, že i já jsem část
života strávila pod dojmem, že některé
z těch pomluv by mohly platit. Třeba když
mi jeden výjimečný pán pochválil můj
„mužský mozek“, protože jsem prý „analytický typ“, což „jiné ženy nebývají“. Polichotilo mi to, co by ne. Jenže pak jsem si,
ještě relativně mladá, přečetla první knihu
od Margaret Atwood a hlavou mi blesklo
toto. Cituji se v původním, necenzurovaném znění:
„Ty vole. Ta je chytrá. Ona není chytřejší než ženské. Ona je chytřejší než
všichni.“ A je klid. #
30