Heroine

že můžete být čímkoli, je otázka, jestli se

vůbec někdy stanete někým konkrétním.

Žijeme čím dál méně ze svého středu

a doháníme to právě narcismem. Pečujeme víc o svůj obraz než o sebe sama. Ale

není se vlastně co divit, pokud jsme okolím obvykle posuzováni právě na základě

toho obrazu.

matujete, ale ve chvíli, kdy vaše vzpomínka získá konkrétní podobu, už si to budete

napořád pamatovat tak, jak jste to napsal.

Je to taková smlouva s  ďáblem, člověk

prodá svoji paměť za to, že napíše knihu.

Naštěstí pořád zůstala spousta situací,

které v knize chybějí a které zůstanou jen

mně.

Budujete si svůj obraz?

Dřív spisovatel napsal knihu a tím to skončilo. Dnes se předpokládá, že knihu budete promovat, půjčíte jí svou tvář, budete

vystupovat jako spisovatel. Člověk svým

knihám dělá takový babysitting, přestože by měly být dospělé a  obejít se bez

vás. To nejlepší textu můžete dát, když ho

píšete. Když tedy dojde na lámání chleba

a  mám se někde představit jako spiso-

Doneslo se ke mně, že vy – člověk, co napsal

román o svém rozchodu – jste byl spatřen na

Tinderu. Muž, který na sebe upozornil citovou hloubkou, na platformě, kde se lidi hledají

podle vzhledu. Jak se vám to stalo?

Nejspíš stejně jako většině ostatních uživatelů Tinderu. Táhne nás tam zvědavost,

touha někoho nového poznat, zjistit, co

se v  téhle komnatě děje. Ostatně nemyslím si, že na Tinderu jsou výhradně

„Když se mám představit jako spisovatel,

váhám. Radši říkám, že píšu. ‚Být spisovatel‘,

to je jako cítit pod nohama piedestal.“

vatel, obvykle zaváhám. Radši říkám, že

píšu. „Být spisovatel“, to je jako cítit pod

nohama piedestal, který studí do šlapek.

Ale máme to dnes vážně těžké: musíme

zvládat různé role, abychom obstáli před

okolím, ale musíme si od nich také udržet

odstup, abychom obstáli sami před sebou.

Možnosti milostného románu jsou vysoce autobiografické. Přistihl jste se někdy při tom,

že máte nutkání svůj obraz zpětně – třeba

i jen pro sebe – trochu vylepšit?

To má různé roviny. Třeba všechny dialogy jsou pochopitelně rekonstruované,

opravdu si nepamatuju, co kdo řekl před

pěti lety. Postavy v knize jsou tak vždycky

pohotovější a oduševnělejší než skuteční

lidé. Ale jestli jsem se dělal lepším? Když

člověk píše román tohoto typu, román

o lásce a o konci lásky, tak nejhorší, co se

vám může stát, je podle mě to, že z toho

vyjdete jako ten lepší. Takže jsem se na

sebe snažil být přísný. Jak jsem říkal, ta

knížka je i  forma pokání a  v  tomto smyslu by už vůbec nedávalo smysl dělat se

lepším. Ohlížím se i proto, abych viděl, co

jsem dělal špatně.

Napadlo vás, že jste tím románem svoje vzpomínky vlastně přemazal?

To je na tomhle způsobu psaní dvojsečné.

Sice se snažíte napsat vše tak, jak si to pa-

citové placky, kterým jde jen o  sex. Jsou

tam lidi v určité životní situaci, lidi, kteří

chtějí zjistit, jestli je dnes sex opravdu tak

po ruce, jak se říká, a nepodceňoval bych

ani tu zvědavost. Milujeme přece profily

druhých lidí a tady je vše tak explicitní! Na

druhou stranu, moje osobní zkušenost je

ta, že Tinder nefunguje. Pokud k nějakému spojení dojde, už první kontakt bývá

tak neuspokojivý, že vás to rychle otráví.

Byl jsem tam asi dva měsíce a pak jsem si

účet zrušil, aniž jsem se s kýmkoliv potkal.

Říkáte, že Tinder není služba pro sexuálně

frustrované, ale zároveň se přiznáváte, že

i když tam zřejmě někde jsou lidé toužící po

hlubším spojení, není možné je v tom množství najít.

Ale připadá mi fér to zkusit. Já navíc tyhle

zkušenosti sbírám i  proto, abych o  tom

prostředí někdy mohl psát – mám z Tinderu dvě strany poznámek. Samozřejmě,

že kdybychom šli hlouběji, je třeba říct,

že aplikace tohoto typu jsou postavené

na mylné představě, že milostný vztah se

sám od sebe rozhoří, když si z tisíce profilů vyberete ten nejvíc hot. Jenže lidi se ve

skutečnosti nezamilovávají tak, jako když

se pořádá výběrové řízení. Velká láska si

obvykle vybere vás, ne vy ji – a vybere si

vás nejen skrze toho druhého, ale také

prostřednictvím konkrétní situace, smys-

44