Heroine

luplného kontextu, vnitřního rozpoložení.

Nicméně odolat dnes představě, že za rohem je ráj, není snadné. Na mechanismu

neuspokojované touhy, která údajně najde naplnění, když budete dál klikat, swajpovat či rolovat, jsou založeny všechny

sociální sítě.

Románová Nina opakovaně říká, že fyzická

krása je prokletí, že kvůli ní vlastně nelze vidět skutečnou vnitřní osobnost.

A  má pravdu, ne? Nina je v  tom románu

fakt chytrá. Literární kritika to občas nevidí, protože Nina není intelektuálka a my

dnes máme tendenci myslet si, že chytří

lidi musí být intelektuálové. Což je úplný

nesmysl, prosazovaný právě jen intelektuály. Ale vy jste se ptala na krásu. Pro mě

je to ukradené téma. Jsem silně esteticky

založený, všímám si krásy nejen u lidí, ale

i u věcí, samozřejmě v umění atd. Krása je

silná droga, a  právě proto se jí už dávno

chopili všichni, kdo chtějí něco prodat.

Obálky časopisů, celý fashion byznys,

který se naštěstí v posledních letech taky

dost mění, to přece nikdy nebylo nevinné.

A  my se pak proti téhle kapitalizované

kráse bráníme tím, že zavrhujeme celý

koncept krásy, říkáme, že je povrchní atd.

Přál bych si, abychom obnovili autentický

vztah ke kráse.

Co tím myslíte?

Že módní průmysl, plastická chirurgie

nebo snobské estétství si samozřejmě zaslouží kritiku, ale neměli bychom vylévat

vaničku i s dítětem. Vždy můžeme rozvíjet

smyslovou vnímavost, můžeme nacházet

krásu tam, kde neječí. Fotografové nebo

malíři vědí, že krása je i v rysech člověka,

který žádnému ideálu vůbec neodpovídá.

Může být v  tom, co obličejem prozařuje

zevnitř, v tom, co se do něj naopak zapsalo zvenčí. Měli bychom sami sobě dovolit

vidět krásu na více místech.

Jak toho chcete dosáhnout? Zavést kreativnější výuku estetické výchovy?

To je podle mě oblíbená iluze, která se

pravidelně objevuje téměř u všech témat.

Problém, je, že nedokonalá společnost

může těžko vyprodukovat vzdělávací

systém, který následně její nedokonalosti odstraní. Měl jsem spíš na mysli to, co

může udělat každý. Najít okamžiky během dne, kdy se zastavíte a podíváte se na

věci kolem sebe kontemplativněji. Dost

rád sedávám na lavičkách nebo v kavárně

na zahrádce a jen se dívám na lidi – co dělají, jak si povídají, jak jsou. Ztlumit sebe

sama a dívat se na svět s nezaujatostí. V tu

chvíli zjistíte, že krásu není třeba vynalézat, je zde. Musíte jí jen udělat místo.

V románu píšete, že milostné vztahy jsou ta

poslední věc, co nám zbyla. Zelený kousek

země, kde chceme všechno zažít. Vidíte vztahy takhle?

Myslím, že většina lidí stále od milostného vztahu přinejmenším podvědomě

čeká, že jim přinese štěstí. Je to opodstatněné něčím jiným než naší infantilní

touhou po naplnění skrze druhého? Zkušeností totiž zjevně ne. Ano, vztahy jsou

dnes pod tlakem, zatěžují je i  věci, které

šlo dřív realizovat jinde. Kdybychom žili

ve společnosti, která nabízí vizi, ve společnosti, kde by se více lidí mohlo uskutečňovat v  práci, spousta té tíhy by ze

vztahů zmizela. Už byste po tom druhém

nechtěli, aby vám přinesl naplnění, protože byste byli naplněni odjinud. Nehledali

byste existenciální bezpečí jen v intimitě,

protože byste se cítili bezpečně v  širším

společenství. Místo toho ale většina lidí

tráví čas v toxickém, ubíjejícím prostředí

a milostný vztah vidí jako malý ráj, zhruba

o  velikosti předzahrádky, kde je všechno

v pořádku. I já po tom vlastně toužím. Ale

nefunguje to, protože i ten druhý přichází

z toho toxického světa.

Dobrá, víme tedy, že vztah zatěžovat nesmíme. Je cestou osobní růst ve smyslu pěstovat přátelství, usilovat o  smysluplnou práci,

realizovat se v rodině…? Nebo naopak zůstat

na místě a jen snížit svá očekávání?

Rozhodně pomůže, když potkáte někoho

podobně naladěného. Ve chvíli, kdy se poznají dva lidi, co toho od sebe nepotřebují

tolik, hodně věcí to ulehčuje. A nemyslím

si, že to nutně musí znamenat, že vztah

je pak míň intenzivní. Marná sláva, každý

vztah je tak hluboký, jak hlubocí jsou lidé,

kteří se v něm potkali. #

46

Jan Němec

(1981) je spisovatel, novinář

a scenárista. Studoval

sociologii, religionistiku

a divadelní dramaturgii.

V současnosti je editorem

literárního měsíčníku Host

a přednáší na Janáčkově

akademii múzických umění

v Brně. Vydal sbírku poezie

První život (2007), knihu

povídek Hra pro čtyři ruce

(2009) a román Dějiny světla

(2013). Ten obdržel Cenu Evropské unie za literaturu, byl

přeložen do dvanácti jazyků

včetně angličtiny, španělštiny či němčiny a společnost

Negativ připravuje jeho

filmovou adaptaci.