Heroine
luplného kontextu, vnitřního rozpoložení.
Nicméně odolat dnes představě, že za rohem je ráj, není snadné. Na mechanismu
neuspokojované touhy, která údajně najde naplnění, když budete dál klikat, swajpovat či rolovat, jsou založeny všechny
sociální sítě.
Románová Nina opakovaně říká, že fyzická
krása je prokletí, že kvůli ní vlastně nelze vidět skutečnou vnitřní osobnost.
A má pravdu, ne? Nina je v tom románu
fakt chytrá. Literární kritika to občas nevidí, protože Nina není intelektuálka a my
dnes máme tendenci myslet si, že chytří
lidi musí být intelektuálové. Což je úplný
nesmysl, prosazovaný právě jen intelektuály. Ale vy jste se ptala na krásu. Pro mě
je to ukradené téma. Jsem silně esteticky
založený, všímám si krásy nejen u lidí, ale
i u věcí, samozřejmě v umění atd. Krása je
silná droga, a právě proto se jí už dávno
chopili všichni, kdo chtějí něco prodat.
Obálky časopisů, celý fashion byznys,
který se naštěstí v posledních letech taky
dost mění, to přece nikdy nebylo nevinné.
A my se pak proti téhle kapitalizované
kráse bráníme tím, že zavrhujeme celý
koncept krásy, říkáme, že je povrchní atd.
Přál bych si, abychom obnovili autentický
vztah ke kráse.
Co tím myslíte?
Že módní průmysl, plastická chirurgie
nebo snobské estétství si samozřejmě zaslouží kritiku, ale neměli bychom vylévat
vaničku i s dítětem. Vždy můžeme rozvíjet
smyslovou vnímavost, můžeme nacházet
krásu tam, kde neječí. Fotografové nebo
malíři vědí, že krása je i v rysech člověka,
který žádnému ideálu vůbec neodpovídá.
Může být v tom, co obličejem prozařuje
zevnitř, v tom, co se do něj naopak zapsalo zvenčí. Měli bychom sami sobě dovolit
vidět krásu na více místech.
Jak toho chcete dosáhnout? Zavést kreativnější výuku estetické výchovy?
To je podle mě oblíbená iluze, která se
pravidelně objevuje téměř u všech témat.
Problém, je, že nedokonalá společnost
může těžko vyprodukovat vzdělávací
systém, který následně její nedokonalosti odstraní. Měl jsem spíš na mysli to, co
může udělat každý. Najít okamžiky během dne, kdy se zastavíte a podíváte se na
věci kolem sebe kontemplativněji. Dost
rád sedávám na lavičkách nebo v kavárně
na zahrádce a jen se dívám na lidi – co dělají, jak si povídají, jak jsou. Ztlumit sebe
sama a dívat se na svět s nezaujatostí. V tu
chvíli zjistíte, že krásu není třeba vynalézat, je zde. Musíte jí jen udělat místo.
V románu píšete, že milostné vztahy jsou ta
poslední věc, co nám zbyla. Zelený kousek
země, kde chceme všechno zažít. Vidíte vztahy takhle?
Myslím, že většina lidí stále od milostného vztahu přinejmenším podvědomě
čeká, že jim přinese štěstí. Je to opodstatněné něčím jiným než naší infantilní
touhou po naplnění skrze druhého? Zkušeností totiž zjevně ne. Ano, vztahy jsou
dnes pod tlakem, zatěžují je i věci, které
šlo dřív realizovat jinde. Kdybychom žili
ve společnosti, která nabízí vizi, ve společnosti, kde by se více lidí mohlo uskutečňovat v práci, spousta té tíhy by ze
vztahů zmizela. Už byste po tom druhém
nechtěli, aby vám přinesl naplnění, protože byste byli naplněni odjinud. Nehledali
byste existenciální bezpečí jen v intimitě,
protože byste se cítili bezpečně v širším
společenství. Místo toho ale většina lidí
tráví čas v toxickém, ubíjejícím prostředí
a milostný vztah vidí jako malý ráj, zhruba
o velikosti předzahrádky, kde je všechno
v pořádku. I já po tom vlastně toužím. Ale
nefunguje to, protože i ten druhý přichází
z toho toxického světa.
Dobrá, víme tedy, že vztah zatěžovat nesmíme. Je cestou osobní růst ve smyslu pěstovat přátelství, usilovat o smysluplnou práci,
realizovat se v rodině…? Nebo naopak zůstat
na místě a jen snížit svá očekávání?
Rozhodně pomůže, když potkáte někoho
podobně naladěného. Ve chvíli, kdy se poznají dva lidi, co toho od sebe nepotřebují
tolik, hodně věcí to ulehčuje. A nemyslím
si, že to nutně musí znamenat, že vztah
je pak míň intenzivní. Marná sláva, každý
vztah je tak hluboký, jak hlubocí jsou lidé,
kteří se v něm potkali. #
46
Jan Němec
(1981) je spisovatel, novinář
a scenárista. Studoval
sociologii, religionistiku
a divadelní dramaturgii.
V současnosti je editorem
literárního měsíčníku Host
a přednáší na Janáčkově
akademii múzických umění
v Brně. Vydal sbírku poezie
První život (2007), knihu
povídek Hra pro čtyři ruce
(2009) a román Dějiny světla
(2013). Ten obdržel Cenu Evropské unie za literaturu, byl
přeložen do dvanácti jazyků
včetně angličtiny, španělštiny či němčiny a společnost
Negativ připravuje jeho
filmovou adaptaci.