Heroine

„Když jsem měla první dítě, můj vlastní

vztek, který se najednou objevil, mě hodně zaskočil. Do té doby jsem byla velmi

klidná, zvyklá řešit krizové situace, pomáhat ostatním s  jejich emocemi, a  najednou jsem se dostávala do situací, kdy

jsem cítila vztek na své milované dítě.

Nevěděla jsem si s  tím moc rady,“ líčí

Lucie Scheerová, odkud přišel první impulz k  projektu Vztek matek a  stránkám

vztekmatek.cz.

„Hodně mi pomáhalo mluvit o tom

s  blízkými kamarádkami. Ukázalo se,

že mívají podobné zkušenosti. A  protože jsem psycholožka, začala jsem hledat

v odborné literatuře. Překvapilo mě, že se

dost pozornosti věnuje dětskému vzteku,

ale mateřskému vzteku žádná. To byl další

podnět zaměřit se na něj.“

… jen na Facebooku žádná

Na vzniku a  šíření mateřského vzteku se

pravděpodobně podepsala proměna, kterou v posledních desetiletích prošla česká

rodina. A zřejmě i technologický rozvoj...

Tým psycholožky Zuzany Masopustové

publikoval v  roce 2018 studii, která na

vzorku víc než tisícovky respondentek

mimo jiné ukázala, že nejvýznamnější

zdroj informací o rodičovství a výchově je

pro většinu matek internet.

V minulosti, dokud byla rodina širší, vícegenerační, mohly holčičky odpozorovat, jak se starší ženy starají o malé

děti. Učily se nápodobou v  každodenních situacích. „Výchova dětí a  mateřství se v  současnosti z  velké části odehrávají v soukromí a v relativní izolaci,“

píše Masopustová. „Není výjimkou, že

žena před svým prvním mateřstvím

nemá vůbec žádnou příležitost k  pozorování péče o dítě.“

Pak sáhne po nejdostupnějším informačním zdroji – internetu. Jenže internet a zejména sociální sítě nejsou tak

docela objektivní zdroj. Na sociálních

sítích lidé prezentují především svoje

úspěchy a  pozitivní zážitky. Když se jim

nedaří nebo něco zpackají, stahují se.

Negativní věci se zkrátka veřejně nesdílejí. Proto ženy snadno můžou získat dojem, že mateřství je výhradně pozitivní

a  zcela jednoduchou záležitostí. Rozpor

mezi očekáváním a  realitou je zdrojem

rozčarování. A  rozčarování může mimo

jiné plodit vztek.

Mýtus supermatka

S  tím souvisí i  nový ideál matky. Oproti

ideálu předchozích generací se my dnes

srovnáváme se značně vytuněným modelem. „V posledních letech můžeme sledovat proměnu představ o ideálu mateřství

a  dobré matky. Oproti dřívější době, kdy

byla role matky chápána spíše jako asexuální, je nyní představa mateřství vázána často na dokonalost jak z  hlediska

péče o dítě, tak právě z hlediska vzhledu,

úspěšnosti v zaměstnání a v dalších oblastech života ženy,“ uvádí Zuzana Masopustová. Neschopnost přiblížit se idealizovanému obrazu mateřství je příčinou

dalších rozčarování.

Lucie Scheerová k tomu podotýká:

„V naší společnosti je zakořeněná představa o krásném, dokonalém a šťastném

POJĎ SI PROŇ, TY POLEDNICE

Dnešní tempo s sebou nese víc stresových faktorů,

než kolika čelívaly báby a prabáby. Přesto není mateřský vztek výkřik našich časů, křičelo se v každé

době. Erbenova matka za svoje – Pojď si proň, ty

polednice, pojď, vem si ho, zlostníka! – platila cenu

nejvyšší. Dneska se nemusíte polednice bát a ani její

moderní obdoba, paní ze sociálky, se kvůli výbuchu

vzteku nejspíš nezjeví. Ztráta mateřské sebejistoty

a pocit, že nedokážeme neublížit svému vlastnímu

dítěti, ale taky nejsou maličkosti.

50

mateřství a rodičovství. Obrázek vzteklé mámy nejde dohromady s  obrázkem

usměvavé, upravené, dokonalé matky

se stejně usměvavým, upraveným, dokonalým dítětem. Dokonalá matka se

nevzteká.“

Emoce pod hladinou

Od dětství máme zvnitřněnou představu,

že vztek je nežádoucí emoce: „Většina

z  nás má z  vlastního dětství zkušenost,

že mít vztek, vztekat se je něco špatného,

co je lepší potlačit. Přitom každý máme

vztek ve své emoční výbavě. Stejně jako

radost, strach, smutek,“ vysvětluje Lucie

Scheerová. Bohužel často se svým vztekem neumíme pracovat. Nikdy jsme se to

neučili a vlastně ho neznáme.

Cesta z  pasti, kterou matky samy

na sebe nalíčily, prý není až tak složitá.

Podle psychologů je především potřeba

upravit očekávání směrem k sobě a přestat se snažit o dokonalost. „Na začátku

je uvědomění si, že vztek mám a  že ke

mně nějakým způsobem patří. I když se

mi to nemusí líbit, protože máme spíš

tendenci všechno, co považujeme za

negativní, od sebe odhánět,“ doplňuje

Lucie Scheerová. „Každá matka může

mít na své dítě vztek. To neznamená, že

by ho přestala mít ráda. Jde o emoční reakci na situaci, kterou matka vnímá jako

náročnou nebo ohrožující.“

Jakmile budete na svůj vztek pohlížet jako na přirozenou součást života,

můžete ho víc poznávat a dál s ním pracovat. Vztek je totiž ta malá část ledovce,

která je vidět. Ta velká, skrytá pod hladinou, jsou jeho příčiny, vaše myšlenky,