Po kapkách

„Konkrétně vztek je o  frustraci, o  tom,

že nejsou uspokojeny moje potřeby, že

někdo překračuje mé hranice a podobně.

V mateřství je taková frustrace běžná právě proto, že jsme nastavené starat se spíš

o dítě než o sebe. Když to ale dlouhodobě

přeháníme a  vztek vytěsňujeme, může

nás to doběhnut,“ upozorňuje psycholožka Lucie Kotková.

„Je potřeba být v kontaktu se svými

pocity, uvědomovat si je, občas se zastavit a zjistit, jak mi v té situaci je, jestli něco

nepotřebuju... Vztek je málokdy reakce na

jedinou velkou událost, spíš jde o  množství malých věcí, které mě naštvaly a které

jsem nezpracovala. A  pak stačí pověstná

poslední kapka. Je lepší předejít tomu tím,

že si uvědomím, že už nemůžu, a že pokud

se o sebe nepostarám, bude to pak síla.“

Čelem

Nežádoucí je podle psychologů potlačování vzteku a  jeho „dušení“ v  sobě. Nezískáte tím nic ani vy, ani vaše dítě: „Děti

se učí hlavně nápodobou, a  když se jim

budu prezentovat jako osoba, která je

vždy vyrovnaná, klidná, zvládající, tak

jim nedám model, jak se vztekem zacházet. Mnohem lepší je před nimi nehrát

divadlo a přiznat, že jsem naštvaná. A zároveň jim ukázat, co s tím vztekem můžu

udělat tak, aby se mi ulevilo a nebylo to

destruktivní,“ radí Lucie Kotková.

PSYCHOLOGIE

pocity, potlačené emoce. Pokud se je naučíte rozkódovat, můžete hodně změnit.

Lucie Scheerová zdůrazňuje, že když už

ke scéně došlo, je zapotřebí se k  ní spolu s  dítětem vrátit: „Ale až ve chvíli, kdy

jsme už klidné. Je důležité, aby i dítě bylo

v  dobrém rozpoložení, a  pokud s  námi

nechce mluvit, což se týká spíš starších

dětí, je nutné respektovat, že potřebuje

víc času. Pak je dobré s  dítětem mluvit

upřímně o  celé situaci a  přiměřeně jeho

věku mu vysvětlit, co a proč se stalo z našeho pohledu.“

Vyslechněte si pohled dítěte a  neváhejte se omluvit: „Někdy se setkáváme s tím, že se matky bojí dítěti omluvit.

Když ale uděláme chybu, překročíme

hranici, je omluva namístě. A měla by být

konkrétní, například: Omlouvám se, že

jsem na tebe křičela tak moc. Na závěr je

možné ještě s dítětem mluvit o tom, jak

bychom to příště mohli udělat jinak, aby

k  takovému výbuchu nedošlo,“ uzavírá

Lucie Scheerová.

Z  vlastní zkušenosti můžu říct, že

poučená a vyzrálá matka, která se časem

naučila se svým vztekem pracovat, se

ze mě nestala. Ale něco se přece jenom

změnilo. Přestala jsem se tvářit, že mám

všechno pod kontrolou, a  pojmenovala

jsem pro své děti situace, které mě vytáčejí do ruda. A  ony se jim snaží aspoň

občas předcházet. Takže můžete slyšet

mého syna, jak vážným hlasem poučuje

mladší sestru: „Terezo, teď musíš chvíli

počkat. Víš, že máma nezvládá dělat dvě

věci najednou a pak se jí přetíží mozek.“

Jen si nejsem jistá, čeho přesně je to důkaz. #

ZMĚŇTE POSTOJ

Duše a tělo jedno jsou. Výbuch vzteku a to,

co mu předchází, mají také specifické tělesné projevy: zaťaté zuby, nahrbená ramena,

sevřené pěsti, rychlou až překotnou mluvu.

A ač to může znít nepravděpodobně, explozi

můžete někdy zažehnat i tím, že budete

„klamat tělem“. Když ucítíte narůstající stres

a blížící se výbuch, zkuste se soustředit na

svoje tělo. Povolte čelist, rozhýbejte prsty

na rukou, narovnejte se a zklidněte hlas.

Nesnažte se potlačit příčiny vzteku, ale jeho

příznaky. Když přesvědčíte své tělo, aby se

chovalo, jako kdyby nebylo ve stresu, zmenší

se i váš vztek.

51