Heroine

Byla to vaše první role?

Zajímavější první zkušenost s filmem

bych si představila jen těžko. Jen už

nevím, jestli chci někdy v něčem tak

tíživém hrát znovu. Pokud se někdy postavím před kameru, tak ve filmu, který

bude o něčem krásném.

Co se vám honilo hlavou, když vám Bára

Chalupová s Vítem Klusákem, režiséři filmu,

vysvětlili, co vás čeká?

Pochybovala jsem, že to zvládnu. Bála

jsem se, že na to nemám odvahu. Když

mi Vít s Bárou řekli, že se budeme s predátory scházet, představovala jsem si, jak

Všechny jste, kromě toho, že vypadáte

mladě, povahově i vystupováním hodně

odlišné. Měli jste takhle svoje role popsané

ve scénáři?

Scénář jsme neměly. Naše postavy měly

smyšlené osobní údaje. Třeba odkud

jsme, jestli máme sourozence nebo rozvedené rodiče. Ale já osobně jsem se

snažila být co nejvíc sama sebou, jen

mladší. Hrát někoho jiného by pro mě

bylo v už tak těžké roli ještě náročnější. Všechny jsme hodně jiné i v reálném

životě. Proto ty různé povahy a reakce

před kamerou. Vzájemně jsme se ale

skvěle doplňovaly, každá holka přitaho-

„Přijde mi, že dost lidí včetně mě

dnešní děti podceňuje. Díky internetu mají

přehled o věcech, o kterých jsem v jejich věku

neměla ani tušení.“

jdu do parku, v křoví jsou policajti, kolem

mě kameramani a režiséři a já čekám na

toho chlapa. A taky jsem určitě nečekala,

jaký ohlas film vyvolá a že to natáčením

vlastně celé teprve začíná.

Proč jste změnila názor?

Vít s Bárou měli všechno propracované

do nejmenšího detailu. Díky nim jsem

pochopila smysl natáčení. A souhlasila…

Minimálně stejně důležité ale bylo i to,

jak se starali – a pořád starají – o naši

ochranu.

Co na vaše rozhodnutí říkali rodiče?

Dlouho jsem jim nechtěla říct, o co ve

filmu opravdu jde. A když jsem jim to

konečně řekla, nějak jsme se nepochopili, protože si ještě nějaký čas mysleli,

že i predátoři ve filmu budou jen herci.

A tak byla jejich první reakce pochopitelně velmi opatrná. Báli se. Zlepšilo se to

až po setkání s režiséry…

Už film viděli?

Ano. Nejhorší pro ně, myslím, bylo šest

měsíců před první projekcí, kdy jsem jim

jenom vyprávěla, co se děje, a museli si

všechno představovat. Proto jsem je na

film vzala, hned jak to šlo. Ulevilo se jim.

I proto, že ve filmu nemám tolik vyhrocených scén jako Tereza, další z hereček.

vala jiný typ predátorů. Spojuje nás velká věc a musíme si být oporou.

Jak se jednadvacetiletá vysokoškolačka

vrátí v hlavě o devět let zpět?

Nejde to snadno. Dětství se vám zkreslí,

překryje mlhou. Zůstanou útržky. A na

nich musíte stavět. Zároveň jsme dostaly za úkol se setkávat a bavit s dnešními

dvanáctiletými dětmi a nasávat inspiraci,

což mi pomohlo. Mimochodem, přijde

mi, že dost lidí včetně mě dnešní děti

podceňuje. Jsou zvídavé, mají i díky internetu přehled o věcech, o kterých jsem

v jejich věku neměla ani tušení. Telefony

z nich ale dělají asociály. Živá komunikace pro ně ztrácí hodnotu.

Do „svého“ dětského pokoje v ateliéru, kde

film vznikal, jste si vzala spoustu osobních

věcí ze svého opravdového dětského pokojíčku. Proč?

Aby všechno vypadalo co nejrealističtěji

a pomohlo nám to v naší roli.

Odnesla jste si je po deseti natáčecích

dnech zpět?

Ano. Když je dneska vidím doma, tam,

kam patří, probouzejí ve mně něhu

a mnohem víc se mi s nimi vracejí vzpomínky na moje vlastní dětství. Uvědomuju si, jaké jsem měla štěstí na rodiče,