ROZHOVOR

a  hrozně si vážím toho, že se mi nikdy

nestalo to, co dvanáctileté Týnce, kterou

jsem hrála ve filmu.

Sedíte před počítačem v ateliéru, všude

kolem kamery a lidé ze štábu a vy se chystáte zvednout první hovor. Pamatujete si

ten pocit?

Tereza už měla první hovory za sebou.

A  já už chtěla taky. Uvědomovala jsem

si, jak se mi klepou ruce, a  tak jsem se

je snažila schovávat pod stolem, aby to

lidi ze štábu neviděli. Nejen, že jsem

nevěděla, koho budu mít na drátě, ale

já netušila ani to, jaká budu já. Jak budu

hrát, jak to všechno zvládnu. Vím, že mi

z počátku dělalo problém chovat se jako

malá holka. Vít mi na telefonu, který

jsem měla vedle monitoru, psal, ať jsem

víc holčička a  mluvím vyšším tónem.

Kromě vulgarit mě možná ještě víc zarážela

samozřejmost, s jakou vůči vám, dvanáctiletým holkám predátoři vystupovali. Jako by

to dělali každý večer…

Byla to totální arogance. Když vás někdo

vytočí a vy místo jeho obličeje vidíte, jak

masturbuje, říkáte si jenom, co se to tady

sakra děje… Původně jsme si mysleli, že

než se dostaneme do tohohle bodu, uběhnou týdny. Jenže ono to přišlo okamžitě.

Jakmile zvednete telefon, jde se na věc.

Ve filmu několikrát zazní, že predátoři

nejsou pedofilové, ale „psychosexuálně

normální jedinci“. Našli jste během natáčení

nějaké společné znaky?

Zaslepenost sexuální touhou a úplná ignorace následků. Upřímně, jim bylo úplně jedno, jestli mi je dvanáct, deset nebo

sedmnáct. Predátoři neslyší, nevnímají

„Když vás někdo vytočí a vy místo jeho

obličeje vidíte, jak masturbuje, říkáte si, co se

to sakra děje…“

Když má ale člověk patnáct takových

hovorů za den, začne se učit velmi rychle. Stejně jsem se ale bála, že budu ve

filmu vypadat trapně.

Od toho tam jsou jiní…

Máte pravdu. Když jsem se na film koukala, styděla jsem se hlavně za ně. Za jejich

vulgarity. Co řekne babička, až mě uvidí

v  takhle vyhrocených situacích? Vidět se

a  vrátit se zpátky nebylo vůbec snadné.

Zároveň se mi ale ulevilo, protože mám

z  celého filmu vlastně dobrý pocit. Že

se u  něj lidi smějí, je malý zázrak. Tíha

a  deprese se střídá s  nadhledem a  optimismem. To je hrozně důležité. Podle

mého by se film neměl brát tak depresivně. Hlavní je, že se díky němu dávají věci

do pohybu.

Lidi, kteří o  sexuálních predátorech mluví, protože o  filmu slyšeli, ale

neviděli ho, jsou dost často mnohem víc

zdrcení než lidi, co už v  kině byli. Je to

v háji, nejdřív klimatická krize, a teď ještě

predátoři… Jasně, je to problém. A velký.

Ale řešitelný. Globální oteplování z gauče nevyřešíte, predátory ano. Stačí o tom

s dětmi mluvit a poslouchat je.

59

reakce na druhé straně. Jsou zfanatizovaní potřebou a hledají nejjednodušší řešení. Jenže uspokojení jim vydrží jenom

pár minut a za chvíli už zase chtějí volat

znova. Jak si můžou vážit sami sebe?

Hraje roli věk, vzdělání?

Ani jedno, ani druhé. Predátoři jsou různě staří, z  různých sociálních skupin…

Určitě to nejsou jenom vyvrhelové žijící na pokraji společnosti. Mluvila jsem

i  s  inteligentními chlapy. Ti byli nejnebezpečnější.

Co vůči těm lidem cítíte?

Opovržení. Štítím se jich… Hnusí se mi

jejich nátlak a  netrpělivost. Lidem, kteří tohle dělají, nemůžete věřit vůbec, ale

vůbec nic. Ani zájem. Všechno je hnané

pouze fyzickou potřebou. Na obrázky ani

videa, které nám posílali, jsme koukat

nemusely, ale to množství bylo děsivé.

S několika predátory jste se v měsících po

natáčení setkala osobně. Byly jste s nimi

v kontaktu i po skončení natáčení?

Ano. „Pracovní telefony“ jsme měly

u  sebe i  pak, doma, v  kavárně, všude…