Heroine

Nad knihou Kdo chytá v síti

Obejmi

svého ďábla

Marika Pecháčková, partnerka Víta Klusáka, pozorovala celý vývoj

natáčení dokumentu V síti velmi zblízka. Fascinovalo ji nejen

prožívání celé situace mladými herečkami, ale zajímali ji i muži,

kteří je začali oslovovat. Predátoři. Kdo vlastně jsou?

Na to se snaží odpovědět v knize rozhovorů, kde postupně mluvila jak s herečkami

z filmu, tak se skutečnými oběťmi zneužívání, a nakonec i samotným predátorem,

který zůstal v anonymitě. „Měla jsem potřebu vědět o nich víc,“ píše Marika Pecháčková v úvodu. „Ze zvláštní posedlosti

vznikl záznam pátrání po tom, kdo jsou lovci na síti, kdo jsou jejich oběti a jestli mají

něco společného.“ Problémem, na který

v knize hledá odpověď, je otázka po tom,

kdo nebo co je původcem zla, které k nám

proudí. Jsou to lidé, nebo i samotná síť, která jejich jednání umožňuje?

Jedním ze záměrů knihy Kdo chytá v síti

je nejen zlo pojmenovat, ale také aspoň –

do přijatelné míry – pochopit a porozumět

mu. „Mám hypotézu,“ upřesňuje autorka.

„Ti muži vědí, že to, co dělají, je špatně.

Něco v nich je ale nutí překračovat hranice. Myslím, že neumějí zacházet se svou

intimitou a s vlastní silou. Je to vlastně věc,

která se v jiné míře může dít nám všem.“

Marika Pecháčková původně zamýšlela sesbírat rozhovory jako bonusový materiál, ale potom přišla nabídka z nakladatelství Albatros Media. Heroine přetiskuje

zkrácenou verzi rozhovorů Mariky s Terezou Těžkou, herečkou, která představovala

Míšu, a rozhovor samotné Terezy s predátorem Jaroslavem. #

Povídání s Terezou

Tereza Těžká (24 let) ve filmu V síti

představovala dvanáctiletou Míšu Soukupovou.

Marika: Jaké vzpomínky na tebe, Terezo, vyskakují?

Tereza: Mají několik vrstev. Začíná to hned

prvním dnem. První hovor, první skype, pár

vteřin hovoru a hned na mě muž na druhé

straně zničehonic vytasí přirození a začne se

přede mnou uspokojovat. Vůbec jsem to nechápala, úplně mě to paralyzovalo, nemohla

jsem se hnout. Hovor skončil, já jsem tam

seděla, přede mnou celý štáb... Cítila jsem se

strašně ponížená.

M: Dá se to k něčemu přirovnat?

T: Možná je to podobné, jako když koukám na

film, ve kterém je hnusná scéna, a říkám si:

Zavři oči, tohle vidět nemusíš. A stejně koukám dál jako přikovaná. Jako kdybych to neuměla skončit z šoku nebo z nějaké zvrácené zvědavosti. Nebo dokonce – a to je hodně

divné – ze slušnosti.

M: Jak té slušnosti rozumíš?

T: Já jí právě vůbec nerozumím. Jen jsem ji zažila. Je to strašný pocit. Nepřestávám si uvědomovat, že to všechno v mém případě bylo

jenom „jako“.