Heroine

do parku. To se mi v  Paříži snad nikdy

nestalo. A  tady mám najednou víc času

žít ty malé každodenní radosti, jsem tu

veselejší a  šťastnější – a  projevuje se to

pravděpodobně i tím, že se do mých kolekcí dostaly barvy.

Co navrhuješ nejraději?

Nejvíc mě baví kalhoty a jsem taky pyšná, že moje kalhoty zákaznice milují. Je

těžké sehnat dobře padnoucí kalhoty

v konfekci, bez ohledu na to, jakou máte

postavu. Já se střihům věnuji s  velkou

péčí, záleží mi opravdu na každém milimetru a jsem šťastná, když ke mně přijde

žena, která mi už ode dveří říká, že má

problematickou postavu, na kterou určitě nic nenajdeme, a  nakonec odchází

překvapená, spokojená, s  jedním nebo

i více kousky.

Proto taky prodáváš svoje oblečení jen ve

svých showroomech?

Přesně tak. Každý kus oděvu, který vytvořím, je pro mě velmi osobní záležitost.

Ne že bych na něm lpěla, ale neumím si

představit, že bych vytvářela oblečení

jen pro někoho, koho neznám a nevidím.

Velký problém současné módy je uniformita, značky se bojí, že by neprodaly

dost zboží, a proto chrlí unifikované modely podle diktovaných trendů. Já si ráda

se zákaznicemi povídám a  oblečení jim

eventuálně upravím podle jejich potřeb.

Jedním z  velkých módních témat současnosti je udržitelnost. Jak moc se dotýká

tvojí práce?

Pro mě to není jen „módní“ fráze, je to

něco, s  čím pracuji od samého počátku

naprosto přirozeně. Celá moje tvorba

je na principu udržitelnosti postavená.

Spotřebuji vždycky všechen materiál, sázím na kvalitu, i ve zpracování, a hlavně

nenutím zákaznici k  rychlému nákupu,

akumulaci a konzumaci. Směřuji ji k nákupu toho kousku oblečení, ve kterém

se cítí svá, které se jí bude skvěle kombinovat s vlastním šatníkem, a hlavně –

do kterého se zamiluje na první pohled.

Ženy se ke mně vracejí, protože oblečení

ode mě jim vydrží díky kvalitě zpracová-

88

ní a materiálu třeba i deset let – a láska

přetrvá i měnící se trendy. 

Jak ses změnila od té doby, co jsi začínala,

ty sama?

Především jsem se zklidnila a už nestavím práci na první místo. Určitě mě změnilo mateřství, i když je pravda, že jsem

byla schopná dát dohromady kolekci na

přehlídku i  tři měsíce po porodu. Ale

už se nechci přepínat. Konečně sklízím

ovoce dlouhých napracovaných hodin

a  jsem v  práci mnohem rychlejší. Ale

možná je to proto, že prostě musím ve

čtyři do školky. A ono to jde i tak. Dokonce líp. Pracuji uvolněněji, už se nehroutím, když má výroba měsíc zpoždění.

Najdu prostě jiné možnosti, a to docela

v klidu. Zkrátka v hlavě jsem si nastavila, že chci pracovat na poloviční úvazek,

a i když to pořád u mě znamená čtyřicet

hodin týdně, cítím se mnohem klidnější

a spokojenější. #

k at e r i n a - g e i s l e rova .c o m