INOVACE

TEXT BARBORA VA JSE JTLOVÁ

A

čkoli se slovo nanočástice objevilo někdy v osmdesátých letech

dvacátého století, člověk s  částečkami menšími než nejmenší bakterie přichází do styku odjakživa. Prostě

tu jsou. A  co víc, dávno s  nimi umíme

i pracovat: už pár století před naším letopočtem používali perští, egyptští, čínští

nebo římští řemeslníci nanočástice při

glazování keramiky nebo výrobě skla.

A  zdokumentované je i  jejich použití

v  kosmetice: stříbrné a  zlaté nanočástice se míchaly do barev, kterými si ženy

zdobily nehty.

To ovšem byly doby, kdy byla kosmetika vůbec, nejen nano a  nejen stříbrná a  zlatá, výsadou nejvyšších vrstev

a nejstarších řemeslnic. Dnešní ofenzivě

kosmetických přípravků s  nanočásticemi čelíme všechny. Mezi společností používající nanočástice při výrobě kosmetických produktů patří například L’Oréal,

Avon, Johnson & Johnson, Neutrogena nebo Estée Lauder.

Konkurenční výhoda, kterou mají

opalovací krémy, šampony, balzámy na

rty, péče o nehty nebo krémy proti stárnutí s obsahem nanočástic mít proti klasickým kosmetickým produktům, tkví

právě ve velikosti – nebo spíš malosti –

nanočástic. Díky ní mají podstatně vyšší

„vstřebatelnost“. Ovšem lehkost, s jakou

pronikají do našich tkání, je zároveň

i tím, co budí pochybnosti.

Bez mastnoty a bílého filmu

Příkladem využití nanočástic můžou být

opalovací krémy. Základní součástí těch

klasických je buď avonbenzon, nebo oxid

titaničitý či zinečnatý, které vytvářejí na

pokožce ochranný film. V prvním případě je potíž v tom, že je to povlak mastný.

To ještě můžete docela dobře snést na

pláži, ale do města to je nejen nepěkné,

ale hlavně strašně nepraktické. Titanový

opalovák vás zase nejenom chrání, ale

taky potáhne vrstvičkou titanové nebo

zinkové běloby (znáte jako bělilda od

žvýkaček po Primalex). A to nechcete.

Oboje by mělo při použití opalovacích krémů s obsahem nanočástic odpadnout jednak proto, že pokožka účinnou látku – nejčastěji opět oxidy titanu

a  zinku – výrazně snáz a  rovnoměrněji

vstřebá, jednak proto, že v  nanorozměrech se tyto látky ve slunečním světle

nejeví jako bílé, ale jsou průhledné.

Potud tedy všechno dobré. Ale co

ty pochybnosti? Kůže představuje pro

tělo jakýsi „nárazník“ nebo ochranný val

proti vnějším vlivům. A  zásadní otázka

je, jestli nanočástice dokážou proniknout dál než do pokožky. Jaký je další

osud těch tak snadno vstřebávaných

kousíčků minerálních látek? Dosavadní

studie neprokazují, že by procházely pokožkou hlouběji a dostávaly se například

do krevního oběhu, nicméně vědecká

práce, která by sledovala dopady opravdu dlouhodobého a pravidelného používání nanoopalováků, zatím chybí.

Obavy ovšem pohánějí další výzkum. Slibně například vypadají studie,

které zkoumají účinky nanočástic břečťanu. Podle článku zveřejněného v  magazínu Journal of Nanobiotechnology mají

nanočástečky rozsekané a  odstředěné

z téhle rostliny blokovat UV záření čtyřikrát účinněji než oxidy zinku a  titanu.

A  tělu mají vadit s  ještě menší pravděpodobností než jmenované. Jestli ovšem

tenhle výzkum projde testy a  jeho výsledky kosmetický průmysl nějak zpracuje, na to si zatím musíme počkat.

České vlákno

Se zpožděním proti nanočásticím se

v  kosmetice prosazují také nanovlákna.

U nich obavy z negativního zdravotního

dopadu, spojené se snadností průniku do

pokožky, odpadají. Nanovlákno je totiž

nano jen v  průměru, svou délkou sféru

nanometrů přesahuje – asi jako když si

představíte vlas: průměr měříte v mikrometrech, délku u těch šťastnějších klidně v metrech.

Dřív než v kosmetice se ale nanovlákna začala používat v lékařství. A to je

ostatně i  příběh české firmy Nanopharma. Ta mimo jiné vyvinula s australským

partnerem nanovlákennou náplast. „Výhoda takové ‚chytré‘ náplasti spočívá

99

v  efektivnějším přenosu účinných látek

a  v  kompletním rozpuštění náplasti po

kontaktu s  pokožkou,“ říká Lucie Vysloužilová, která v  Nanopharmě působí

jako manažerka kvality a zabývá se i vývojem nových produktů.

K  nápadu použít technologii pro

péči o pleť nebylo daleko. Byla to doba,

kdy vrcholil boom obliby plátýnkových

masek. Ne všechny fungují efektivně;

jejich výrobci neřeší, jakým způsobem

a jestli vůbec se aktivní látky, které jsou

v  masce obsažené, dostanou do pokožky. U  „chytré náplasti“ se prokázalo, že

nanovlákna přenášejí léčivo efektivněji

než běžné náplasti, proč by se tedy nemohly na podobném principu dostávat

do pokožky i jiné látky?

Cesta od myšlenky do výroby ale

nebyla přímočará. „S myšlenkou nanovlákenné masky jsme začali před pěti

lety. Během vývoje jsme ovšem narazili

na to, že trh na naši suchou masku ještě není připraven, museli jsme počkat.

Opravdu intenzivně jsme se začali vývojem suché pleťové masky a jejím uvedením na trh zabývat až od roku 2017,“

říká Vysloužilová.

Nanovlákenná maska, prodávaná

pod komerčním názvem [n]fibrecare, se

od tradičních pleťových masek liší právě

tím, že je suchá. Aplikuje se na vlhkou

pokožku a na ní se beze zbytků rozpouští. „Výhodou je stoprocentní využití

veškerých účinných látek, které maska

obsahuje. Jsou bezpečně zapouzdřeny

uvnitř velmi jemných vláken a  po styku

masky s navlhčenou pletí dochází k okamžitému rozpuštění nosných vláken

a uvolnění účinných látek přímo do pleti

bez jejich nežádoucích ztrát,“ říká Lucie

Vysloužilová. Protože je maska suchá,

nemusí obsahovat konzervanty. V  jejím

složení nenajdete ani parabeny, silikony,

akryláty, parfemaci nebo barviva a  není

testovaná na zvířatech. #

S patentovanou nanovlákennou maskou chce

Nanopharma konkurovat

mimo jiné populárním korejským maskám. O těch

se víc dočtete na s. 94